Budík je nové sprosté slovo

Znáte to, plujete si na své soukromé jachtě, která nekompromisně proplouvá blankytně modrým mořem, z nebe září slunce, v ruce uvolněně svíráte barevný koktejl s roztomilým deštníčkem, život je fajn a pak...

Než stihnete vypnout ten otravný zvuk, který se svou silou v takovou časnou ranní hodinu rovná několika pracujícím bouracím strojům, hlavou vám proběhne šedesát peprných nadávek v osmi jazycích. Ale ani po nich se vám neuleví.

A hlavně ten budík pořád zvoní (A je jedno, že je tak parádní, že sám od sebe ujede jako jezdící budík s LCD displejem).

Vypnete ho. Za ty roky máte cestu do práce zmapovanou k naprosté dokonalosti. Víte, jak dlouho trvá, než se od semaforu A dostanete k semaforu B, nebo jak dlouho budete muset být v autobusu nakloněni na pravou stranu a obtěžovat tak neznámého spolusedícího, než projedete levotočivou zatáčkou, kterou nemáte vůbec v lásce.

A tak si buzení posunete ještě o pět drahocených minut. Zavrtáte se zpátky do peřiny a hlavu si pohodlně položíte na polštář (oči zavírat nemusíte, ještě jste je totiž neotevřeli, stejně je venku tma jako v pytli). Už skoro cítíte slanou vodu, vnímáte, jak vám na tvář dopadá první paprsek teplého středozemního slunce, natahujete se pro nedopitý koktejl a...

Zase zvoní budík (Není polehčující okolností, že vypadá jako vaše oblíbená TV jako tento originální budík ve tvaru TV).

Opět nadáváte, tentokrát už nahlas. Navíc jste přidali ještě jeden jazyk, svahilština vám totiž vždycky přišla neskutečně sexy.

Ale jak o pár minut později zjistíte před zrcadlem, svahilština bude dnes ráno to jediné sexy ve vašem okolí. Chvíli se snažíte vypadat alespoň trochu lidsky, ale po několika neúspěšných pokusech to poraženě vzdáte.

Radši si dáte kafe. Pořádné - bez mléka, bez cukru.

Prostě bez chuti.

Po pár locích máte oči dokořán vytřeštěné, jen mozek se stále lítostivě drží posledních kapek slané mořské vody a odmítá veškerou vaši snahu o vytvoření smysluplné myšlenky.

I to po chvíli vzdáte a posíleni silným kafem se začnete oblékat. Už po prvním pokusu vám dojde, že kalhoty nepatří na hlavu – to je dobré znamení, kofein vás začíná nakopávat. Nepřeháníte to, nejdete na žádnou módní přehlídku, venku je pořád tma a vaši autobusoví spolucestující budou stejně jako vy stále v polospánku, takže jejich pozornosti nějaký ten nedostatek snadno unikne.

Když konečně najdete druhou botu, kterou vám přes noc schoval vychytralý pes, můžete odejít z bytu. Máte všechno – bundu, tašku, klíče a platíčko růžových prášků proti bolesti. Zdá se, že mezi vámi a vaším zaměstnáním stojí jen nechutně dlouhá cesta plná podivných a stejně rozespalých lidí.

Takže nic, na co byste nebyli zvyklí.

V prostředku hromadné dopravy zůstáváte jen silou vůle. No dobře, částečně i silou toho tlustého chlápka, který se vám nepřirozeně tlačí na záda a zabraňuje vám v jakémkoliv pohybu. Z nedostatku spánku se vám začínají podvrkávat nohy. Až teď dokážete ocenit oporu vašeho silného spolucestujícího.

Když na konečné zastávce vystoupíte, zhluboka se nadechnete čerstvého vzduchu, který vám byl několik posledních minut podle odepírán. Díváte se na hodinky a zjišťujete, že máte pět minut k dobru, které přijdou vniveč.

Pět dlouhých minut navíc jste mohli strávit na teplém slunci popíjením ledově vychlazeného koktejlu. Pět minut. PĚT!

Je to jednoduché.

Budíky jsou jasnou zkázou lidstva (Jo, je fakt jedno, že umí i létat, třeba jako tenhle létající budík) .

Ale když už ho máte... měl by být alespoň řádně stylový!